Můj příběh mateřství

Psal se rok 2017, kdy jsme se radovali, ze dvou čárek na těhotenském testu, a v 10týdnu jsme zjistili, že srdíčko života ve mně, nebije. Poprvé jsme slyšeli spojení zamlklé těhotenství, které se stalo naší součástí. Bylo to bolavé, nové, nepochopitelné… A já byla prázdná. Postupem času jsem začala po malých krůčcích vidět, co mě ta malá dušička přišla naučit. Díky ní jsem se začala spojovat s tou svou. Stal se z ní můj duchovní průvodce. 

O 4 měsíce později se mi v bříšku uhnízdila dcera a radost z těhotenství nám blokoval strach, strach z toho, že se to bude opakovat. Každý den jsem se bála, několikrát denně jsem se zastavila a potřebovala se na ni nacítit. Strach ustupoval, když jsem začala cítit pohyby a vzájemně jsme spolu už komunikovaly. Tohle těhotenství a porod jsem prožívala v Německu. Byla jsem opečovaná Hebamme - což je taková porodní asistentka, která dochází domů 1xměsíčně, ke konci těhotenství častěji, je u porodu a dochází po porodu každý den asi 4x, pak po týdnu, a na konci šestinedělí, je placená pojišťovnou. Fascinoval mě přirozený porod, porod doma, porod do vody. Četla jsem knížky a čím víc jsem se informovala, tím míň jsem se porodu bála. Věděla jsem, že ho nechci vytěsnit ze života až bude po něm, věděla jsem že na něj chci vzpomínat s láskou, úctou a předávat ho tak dál svým dětem. Dcera však zůstávala v poloze koncem pánevním a to byla zeď, která mě v tu dobu zastavila. Na tenhle strach jsem připravená nebyla, nepustil mě dál a já si zvolila prožít krásný, laskavý a respektující císařský porod. Bez separace, s bondingem u mě a poté u manžela, spali jsme všichni tři ve sražených postelích - nikdy nezapomenu na sestřičku na oddělení šestinedělí, kdy přišla po přesunu ze sálu, viděla mě, jak mám dceru v posteli a opodál leží manžel (který tam se mnou dvě noci spal) a říká, že nám ty postele spojí k sobě, ať se můžeme být všichni spolu. I když  zrození dcery bylo pro mě nádherným zážitkem, stejně na mě padly myšlenky méněcennosti, vyčítání si sama sobě, proč jsem to nezkusila, proč jsem neměla víc podpory rodit v KP, trvalo mi mé rozhodnutí přijmout, opravdu přijmout v úctě k sobě a ke svým slabostem. Časem, jsem v tomto zážitku začala vidět sílu, svou sílu. Začala jsem své tělo uctívat za to, jakou operaci zvládlo, jak dokázalo několik hodin po tom, kdy břicho rozřízli v sedmi vrstvách, stát zase na nohách.

Možná to nebylo, co jsem si přála, ale to co jsem potřebovala, ke svému růstu.

V roce 2021 se porodnice zasekly v opatřeních na Covid, že bude v porodnicích jen jeden doprovod, a já věděla, že je to jen zkouška pro mě, jak se k tomu postavím. Našla jsem si tedy porodní asistentku, která pracovala v porodnici, tudíž nebyla brána jako doprovod. Hledala jsem podle jasných kritérií, chci přirozený, respektující porod. S tím, že ji potřebuju důvěřovat, aby byla na mé vlně. Věděla, co chci a já věděla, že když by byl potřeba nějaký zásah, kterému jsem se chtěla vyhnout, bude opravdu potřeba. Věřila jsem jí. Podporovala mě, respektovala. Konec těhotenství zkusil, kam jsem se posunula s důvěrou ve své tělo. Bylo mi od lékařky nabídnuto vyvolání nebo pokud se porod nerozjede do konce 42 týdne, bude další císař. A já věděla jasně, vlastně jsem ani nepřemýšlela, vyvolání nechci. Dám prostor sobě a miminku, že mé tělo dokáže porodit miminko, které v něm vyrostlo a můj syn, ví kdy je jeho čas příchodu. Porod syna byl pro mě nejvíc intenzivní zážitek mého fyzického a psychického těla, spojení bolesti, surovosti, křehkosti a ženské síly. 

Abych ale úctu ve své tělo, které mi spoustu let v dospívání nebylo dost dobré, pozvedla ještě výš, potřebovala jsem si prožít velké poporodní krvácení, které mě za 3 hodiny poslalo na sál, kdy jsem dostala injekci do čípku pro stahování dělohy. Primář se mnou probíral, jak se ke krvávení postavíme a to byla chvíle, kdy jsem byla naprosto smířená a vděčná za pomoc léků, které ve většině případů s díky odmítám. Nikdy mě nepřestane fascinovat, co tělo dokáže, ztratilo spoustu krve, ale mě bylo přesto krásně. Sice fyzicky unaveně, ale zároveň naprosto šťastně. 

Co se kojení týče, dceru jsem kojila 4 roky, měsíc po porodu jsem používala kloboučky (má nevědomost), které jsem sama odstranila, protože mi nedávalo smysl blokovat naše spojení nějakým silikonem. Prožila jsem si popraskaná prsa, nalitá a trvdá prsa a několikrát bolestivá se zarudlým flekem. Přes rok jsem kojila tandem. Kojení je moje téma už 5 let každý den, každou noc. Pro mě znamená naprosto dokonalou schopnost těla ženy opečovat potřeby svého miminka. Prsa a nosítko je za mě skromná, ale zároveň naprosto dostačující výbava pro miminko.

Teď už vím, že i když mé vysněné porody probíhají doma - naprosto přirozeně, s pokorou a láskou přijímám  svou cestu, kterou jsem si potřebovala projít, asi v ní jsou důležité lekce pro mě, které prostě přeskočeny být nemohly. Moje rodová linie potřebovala uzdravit vztah k porodům, zrození a mateřství. 

Dnes jsem mámou dvou dětí a jedné malinké dušičky. Všechny mé prožitky v těhotenství a v porodech mě teď vedou kontaktním a respektujícím vztahem ke svým dětem. Jsou moji učitelé ve zvědomování si nefungujících vzorců a vytahují mé nezpracované emoce vnitřního dítěte, které mám možnost zahojit a pustit. 

Bydlíme v Podještědí na konci vesničky. Peču kváskový chléb a dorty, fermentuji kombuchu, kefír a zeleninu. Učím se využívat sílu bylin,  pěstovat na zahrádce zeleninu a dává mi smysl permakultura a non toxic domácnost. 

“ Dva nejdůležitější dny vašeho života jsou - den, kdy se narodíte, a den, kdy zjistíte proč.” - Mark Twain

Kde působím

Liberecký kraj

Kontakt

e-mail: betlachovalucie@seznam.cz

mobil: 702057049

IG: lucie_betlachova